Lyžařský výcvik Bolevecké ZŠ Plzeň 2015
23.02.2015 | Sport
Hodnocení vedoucího kurzu
Na začátku letošního roku jsme se s našimi žáky zúčastnili lyžařského kurzu, který každoročně organizujeme. Kurz proběhl ve dnech 18. – 23. ledna v Železné Rudě.
Kurzu se zúčastnilo 28 žáků ze dvou sedmých tříd. Z toho dvě třetiny tvořily dívky. Výcvik a dohled nad žáky prováděli dva učitelé a jedna učitelka. Ubytováni jsme byli v penzionu SKI – BIKE Apartment Samoty u manželů Lučanových. Kurz proběhl za poměrně mizerných teplotních podmínek a jen díky mimořádné snaze pracovníků vleku, a hlavně pana Lučana, jsme mohli celý týden lyžovat. V průběhu šesti dnů jsme se převážně věnovali výuce a zdokonalování lyžařské techniky na svahu Samoty. Stihli jsme se ale i podívat na Pancíř, bohužel bez možnosti si sjet oblíbenou pancířskou sjezdovku, neboť na ní byly zhruba tři centimetry sněhu. Ale zato jsme se vyvezli jednou z nejstarších lanovek v Čechách a pak jsme se pěkně prošli přes Hofmanky a Belveder zpět do Železné Rudy. Prohlédli jsme si také Železnou Rudu a blízké okolí včetně svahu a bývalých kasáren na Debrníku. Kurz byl přínosem především pro pět úplných začátečníků, kteří se naučili jízdě na vleku i bezpečné jízdě ze svahu. Ale i rádoby mistři se mohli zdokonalit, pokud řádně poslouchali pokynů instruktorů. Pobyt na horách měl asi i výrazný zdravotní význam v době začínajících chřipek, neboť překvapivě ani nikdo neonemocněl. Žáci a učitelé se zase více poznali v prostředí mimo školu a ačkoli
učitelé museli občas korigovat chování žáků v kolektivu a žáci se občas vztekali na učitele,dá se říci, že obě strany byly s kurzem spokojeny. Dva dny nám dokonce svítilo sluníčko, což už dlouho nepamatujeme. Náš dík patří všem, kteří se o nás na Samotách starali. Fotky z kurzu najdete na webu a hodnocení nespokojeného lyžařského mistra též.
Mgr. Martin Kufner vedoucí kurzu
Lyžařský výcvik Bolevecké ZŠ Plzeň – první den očima náročného borce.
Na začátku letošního roku jsme se s našimi učiteli zúčastnili lyžařského kurzu, který naše škola každoročně organizuje. Kurz proběhl ve dnech 18. – 23. ledna v Železné Rudě. Každý z nás něco od této akce očekával a byli jsme napjatí, zda-li se naše představy vyplní. Pro některé byla premiérová pouze jízda vlakem bez rodičů, pro některé dokonce jízda vlakem vůbec. Nástup do vlaku na Hlavním nádraží v Plzni proběhl v klidu, neboť jsme měli spoustu času. Zato výstup ve stanici Železná Ruda – centrum se nápadně podobal parašutistickému výsadku a u určitých jedinců dokonce výpadku.
A začala první hrůza. Nandali jsme si na záda ukrutně těžké batohy, v jejichž útrobách se mezi hromadou věcí důležitých pro naši večerní zábavu, krčilo pár věcí důležitých pro lyžování a pobyt na horách. Další zábavné věci jsme si nesli v různých taškách, které jsme na sebe navěsili, takže jsme vypadali jako vánoční stromečky. Na rozdíl od klasických vánočních stromků jsme byli stromky mobilními a proto jsme se při každém pohybu svými ozdobami buď zachytávali o stromky ostatní nebo jsme je ozdobami mlátili. Přeci se nebudeme v sedmé třídě řídit nějakými trapnými pokyny vyučujících o tom, že všechny věci máme mít v batohu na zádech a ruce máme mít volné na nesení lyží. Ti z nás, kteří už volné ruce na nesení lyží neměli, bystře zjistili, že učitelé volné ruce mají, a proto jim spravedlivě umožnili mít tu čest jim lyže nést. Někteří z učitelů za to ani nepoděkovali. Hrdinsky jsme s výbavou ušli celých sto metrů až k penzionu SKI – BIKE Apartment Samoty, kde jsme bydleli. Vědět, že to bude taková dálka, tak jsme požádali rodiče o pár stovek na taxi.
Další šok.V penzionu není recepce a pokojová služba. Pokoje byly také „hrozné“. Vždyť na každém bylo kromě nábytku „jenom“sociální zařízení, kuchyňka, lednice a televize. A teď pozor! Museli jsme si dokonce povléci postele. Při hledání rohů deky jsem do povlaku spadl sám. Příště beru mámu.
Vybalili jsme si věci za neustálého a nepochopitelného peskování učitelů, že teď není čas na návštěvy na pokojích a že vybalování není vybavování se. Kam spěchali? Po necelé hodině jsme už oblečení a obutí v přezkáčích stáli před penzionem. Čekal nás dlouhý dvaceti metrový pochod na svah. Učitelé zdržovali, protože některé naše spolužáky neobuli už na pokojích a tak jim museli zapínat přezky až venku.
Jdeme se rozřadit. Cože? Nepůjdeme na vlek? Vyšlapat u kraje svahu v lyžích? Proč nelezou i úplní začátečníci? Ti „dřeváci“ se budou klouzat dole a nemusí stoupat. To je nespravedlnost a šikana. Vždyť my machři se tímhle úplně ztrapníme. To nemluvím o tom, že jsem se musel předtím spolu se čtyřmi dalšími spolužáky vrátit na pokoj pro čepici a rukavice. Vždyť mi zima nebyla, tak co zase ti kantoři chtěli.
Rozřadili nás. Nejsem v prvním družstvu. Co má ten Černý s očima. V Alpách to válím a tady až druhé družstvo. Alespoň že nejsem u Kufnera. Ten tam dole s těma „amatérama“ provádí nějakou přiblblou hru na chytání a zvedání lidí. Asi se jim tam plete, protože mu každou chvíli někdo přejede nohy nebo ho alespoň praští nebo píchne holí při hledání rovnováhy. Proč je nenechá, ať se pořádně rozjedou, vždyť vlakové koleje stejně nepřejedou..
Vyčerpaní se vracíme po hodině a půl na chatu. Teď si konečně zařádíme. Bohužel omyl.
Za půl hodiny máme sraz před chatou a jdeme nakupovat do města. Společně s učiteli.
Zakázali nám energetické nápoje, alkohol i cigarety. Nejsou trochu pozadu? Vždyť už je nám některým třináct. Ani se nemůžeme volně pohybovat po městě, všude lezou s námi.
Koupil jsem si alespoň dvoulitrovku Coly a pytel brambůrků. Musím mít přeci alespoň něco na nervy.
Večeříme na chatě v „hnusné“ dřevem a kamenem obložené restauraci s přiblblým krbem a malou televizí se 120 centimetrovou úhlopříčkou. Nějaký pár přitroublých lyžařů sedících v koutě mele nesmysly, že je to útulná restaurace. Navíc je to restaurace nekuřácká. Večeře mi taky extra nechutnala. Určitě to nebylo po těch pár řízkách z domova, cole a pytli brambůrků, co jsem snědl těsně před večeří.
Po večeři následuje na prosklené terase chaty přednáška o tom, jak se máme chovat na chatě i na svahu. Proč se mám chovat slušně a třeba zdravit majitele chaty a svahu i ostatní obsluhující personál? Já jsem jim sem přivez peníze ve své osobě, tak ať jsou rádi, že se o mě můžou starat. Co je mi po tom, že se u krbu hřeje a suší pan majitel Lučan a neustále sleduje, kdy klesne teplota pod nulu, aby mohl s pár dalšími vlekaři celou noc tahat hadice a sněžná děla kvůli tomu, abychom mohli zítra lyžovat. Když je to baví. Měl si ten penzion a svah postavit někde výš a měl by klid.
Taky nám tam přednesli režim dne. Proč? Zajímá mne jenom večerka a budíček.
Večerka ve 22,00 a budíček v 7,30. To si dělají srandu. Jsme na rekreaci, ne na vojně.
Konečně můžeme jít na pokoje. Navštěvovat se můžeme do 21,30 a pak už máme být všichni na svých pokojích a připravovat se na večerku ve 22,00. Já k nikomu nepolezu, vyndám si „noťas“, co jsem si přitáhl, a budu hrát nějakou superhru nebo si pustím pořádnej film. Přeci nebudu vedle na pokoji hrát nějaký trapný společenský hry nebo jenom tak kecat. Kdyby se ti vedle nějak extra dobře bavili, tak se s klukama domluvíme a nějak jim to překazíme. Ti učitelé mi už lezou krkem, jakmile se s klukama z pokoje začneme bavit nějakou normální hrou, tak nám to zatrhnou. Na honičku na pokojích hrát nemůžeme, na schovávanou hrát nemůžeme, polštářovou bitvu hrát nemůžeme a používat postele jako trampolínu dokonce nesmíme. Jakmile něco takového začneme, už jsou tady a buzerují.
Je 22,00 a do pokoje vstupuje Kufner. Nechápu, proč se rozčiluje, že ještě nejsme v pyžamech a neležíme, to přeci nemohli myslet vážně s tou večerkou. Mysleli. Do deseti minut jsme v postelích s vidinou trestu na příští den. Dobrou noc.
Je 23,00. Do pokoje vstupuje Černý. Vyrušil mne zrovna z hovoru telefonem se spolužákem z vedlejšího pokoje. Navíc jsme nechali rozsvíceno. Zuří tiše, aby nevzbudil sousední pokoje.
Naše mobilní telefony končí vypnuté na stole uprostřed místnosti a nám přibývá další trest. Černý s přáním dobré noci odchází a podle zvuků ukončuje mobilní komunikaci i na ostatních pokojích. Ještě že tak, jen ať si to taky odskáčou ostatní. Dobrou noc.
Je 23,30. Do pokoje vstupuje opět Kufner. Kurňa, voni ty učitelé snad neusnou. Tvrdíme, že se nám všem chtělo na záchod. To je přece normální, jsme lidé, nejsme stroje. Kufner chápavě přikyvuje, trošku sípavě dýchá a … přidává další trest. Ještě jedna nucená návštěva a kurz pro nás může skončit. To nás teda čeká týden. Tak teď už opravdu dobrou noc.
Slalom Borecký 7.X – mistr lyží
