28.11.2012  |  Škola

   Hned první den školy jsme se dozvěděli , že pojedeme na adapťák. Na 6.9. byl svolán aktiv pro rodiče, kde se dozvěděli potřebné informace. Ve středu 12.9.  jsme si nasadili batohy a vyrazili směr Bolevecká ZŠ nebo vlakové nádraží Plzeň. V 8 hodin jsme se sešli , paní učitelka udělala docházku a zvolala :“ Tak jedem!“
   Se zbytkem účastníků kurzu jsme se setkali v 9 hodin na nádraží. Odbilo 9,20, vlak měl vyrazit směr Praha. Neustále jsme říkali : Tak jeď, ty křachno stará. Ale vlak né a né odjet .  Nakonec se rozjel až v 9,37. Celou cestu jsme si povídali a poslouchali hudbu. Najednou velký nápis – EJPOVICE. „Huráá!“ křičeli všichni. Na nádraží na nás čekal Kryštof a pan učitel Černý. U většiny se objevoval nepříjemný pocit  :“ Máme tři učitele za zadkem , jak to zvládnem ?“
    Po krátké cestě jsme dorazili do kempu U Jezera. Rozdělili  jsme se do chatek po čtyřech . Již se objevil první problém. Adama bolí noha. Zřejmě má vyvrknutý kotník. Paní učitelka zavolala rodičům a ti si ho odpoledne odvezli domů .  Doufejme, že už se nikomu nic nestane! Počasí nám příliš nepřálo, stále drobně pršelo. Přesto jsme se vydali na obhlídku okolí. Po obědě z vlastních zásob jsme se vydali na nedaleký kopec s názvem Vršíček. Cesta příjemně ubíhala, i počasí se umoudřilo. Oba učitelé a asi dvě třetiny žáků byli na Vršíčku, jen paní učitelka a několik opozdilců nikde. V tom zazvonil panu učiteli telefon. Volali ztracení. Dostali pokyny, jak dojí t na vrchol. Zpáteční cesta už byla bez komplikací. Ale zase začalo zlobit počasí, tak místo táboráku nám opekli buřty a udělali čaj v restauraci.
     Ve čtvrtek 13.9. na nás čekalo plno aktivit. Přijel za námi takový pán, no pán, řekl nám :“Můžete mi říkat Lukáši a nebo pane učiteli.“ Nakonec jsme mu všichni říkali Lukáši. Lukáš si pro nás připravil spoustu her na seznámení. Třeba – Upír. Vytvořili jsme kolečko, upír, jeden z nás, byl uprostřed a ten, na koho šel upír, se musel přímým pohledem dorozumět se spoluhráčem a ten vykřikl jeho jméno. Učili jsme se jména našich nových spolužáků . Při hře ve dvojicích jsme zjišťovali informace o našich spolužácích .Po obědě hry pokračovaly. Nejobtížnější byla hra ostrovy. Rozdělili jsme se na tři skupiny – vševědoucí, slepí a němí . Úspěšnost této hry závisela na naší komunikaci. Áčko ji zvládlo lépe než my. Nevadí. Všechny hry probíhaly v hale, protože stále pršelo. Po návratu do kempu jsme si museli ještě uvařit kotlíkový guláš. Naštěstí už nepršelo .Rozdělili jsme se opět na skupiny a pustili se do díla. Někteří šli pro dříví, jiní připravovali ohniště a další krájeli suroviny do guláše. Buřtguláš jsme všichni uvařili, sice již byla tma, ale všem chutnalo. I přes obavy, které někteří z nás měli, jsme i tento úkol zvládli.
  Páteční ráno bylo pohodové nejen proto, že byl budíček o půl hodiny déle, ale přišlo balení. Když jsme vše sbalili a uklidili nepořádek kolem chatek, tak přišla poslední hra – Štěstí. Nejprve jsme museli hodit kostkou 6,pak si hodit korunou a určit, jestli padl orel nebo panna, pak  si vytáhnout červeného krále a nejkratší dřívko a pak ukázat na kartu gratuluji. Při každém neúspěchu jsme se vraceli zpět. Pak teprve následovala sladká odměna.
   Ještě nás čekal oběd, vyhodnocení kurzu a pak už jen nasadit batohy a vyrazit směr nádraží a domů k rodičům. Většinou se nám moc nechtělo, ale co se dalo dělat. Ve vlaku byla sranda a hlavně se mluvilo o skvělém adaptačním kurzu, který se tak vydařil i díky učitelům. Většina z nás by si ho ráda zopakovala.

                                                                      Za účastníky kurzu Jana Németová  a Jan Faitenhanzl